Milovníky kvalitního zvuku, audiofily, netřeba široce představovat. Za minimální zlepšení výsledného dojmu jsou ochotni utrácet desetitisíce korun. Většinou je máme ale zafixované ve větších obývacích pokojích. Ale co když posloucháte nejvíce muziky u PC? Kam až zajít za rozumnou cenu?
Audiofil není nadávka. Naopak, jsou to lidé, kteří si váží hudby a chtějí ji poslouchat co nejvěrněji. To, že své vášni propadnou natolik, že utrácejí mnohdy až zbytečně mnoho, je sice jejich okolí nepochopitelné, ale je to jen jejich věc.
Jelikož poslouchám hudbu hodně, také nejsem příznivcem její levné reprodukce. Současně jsem ale zjistil, že můj poslech probíhá z 95 % u počítače, kde pracuji. Jak zde vyřešit rozumně-kvalitní poslech?
Zdroj zvuku – zvuková karta
Nejprve se podívejme na zdroj zvuku. Dobrý CD nebo DVD přehrávač je pořád tím nejkvalitnějším zdrojem zvuku. Ale provedením jde o velmi přežité přístroje. Hudba dnes patří na harddisk nebo na flash, v mém případě do počítače. Mluvím-li o počítači, neznamená to hned MP3ky. Hudbu zde můžete mít ve stejné kvalitě, jako na CD disku, nebo DVD disku (například zvukové stopy některých děl jsou ve velmi kvalitním nekomprimovaném PCM a 48 kHz formátu nebo i lepším).
O výstup signálu se potom stará zvuková karta. Nemluvíme zde ale o integrovaných zvukových kartách na základních deskách. Ty může pro poslech hudby využívat opravdu jen šílenec nebo kdokoli, komu je to jedno. Přitom starší kvalitní karta stojí pár stokorun a nová potom zhruba od 1 500 do 4 000 korun. A parametry? Nabízí například 24bitové DA převodníky se vzorkovací frekvencí 192 kHz, odstup signál šum (SNR) 100-126 dB. Z běžnějších nových karet lze u Creative volit X-Fi Titanium a výše, povedené jsou karty Asus Xonar, nebo třeba Auzentech s vyměnitelnými OPAMPy. Maximální kvalitu najdeme u výrobců jako Audiotrak, M-Audio, ESI, Onkyo aj., které ovšem v běžných obchodem s počítačovými komponentami neuvidíte. Každopádně, i když nechcete do zvukové karty investovat mnoho, i levná karta je v 99,9 % lepší, než integrovaná.
Audiotrak Prodigy HD2 je kvalitní a cenově dostupnou stereo kartou. Výměnou operačních zesilovačů lze navíc ovlivňovat výsledný zvukový projev.
Jako dostatečnou cenovou hladinu pro solidní zvukovou kartu vidím rozmezí 2-3 tisíc korun za nový kus. Samozřejmě při troše snahy a hledání se dá dostat na poloviční sumu za starší kousek.
Ideálním postupem, jak dostat z počítače zvuk, je digitální cesta. Jenže kvalitní externí digitálně-analogový převodník stojí velmi mnoho peněz (10 000+). Přičemž se domnívám, že kvalitní zvuková karta odvede dnes již vzhledem k mnohem menší investici také výbornou službu. Kompromisem potom může být externí zvuková karta – ta je levnější než DAC, ale dražší než interní karta, přičemž za lepší parametry se zde opět připlácí nemálo (značně více, než u integrované karty).
Mezi zvukovou kartou a zesilovačem stojí kabel. Ani zde neradno šetřit. I když cena okolo 2-300 korun nikoho nezruinuje.
Zesilovač – klidně z bazaru
Jaký vybrat zesilovač? Vážný zájemce o poslech hudby většinou o multikanálu vůbec neuvažuje. Takže stereo. A měl by to být „pouze“ zesilovač, nikoli receiver. Vzhledem ke specializaci zesilovače pouze na zesílení zvuku, je jeho konstrukce a kvalita vždy lepší, než podobně drahý receiver. Ten na zvukové části musí šetřit, aby zaplatil další funkce (tuner, DAC, dekodéry…).
Zesilovač klidně kupte z druhé ruky. Vzhledem k nepochopitelné oblibě značky Sony v minulosti je nejširší výběr právě v jejich modelech. Mnohým ale může rozhodně postačovat.
Budete-li chtít nový výrobek a budete se držet při zemi, počítejte s cenou 8-10 tisíc. V zahraničí se dá nakoupit až o několik tisíc levněji. Starší zesilovače se pohybují okolo 1800-2500 korun.
Od zesilovače k reproduktorům opět budeme řešit kabely. Opět nejde o horentní sumu, držíme se v řádech stokorun. Průměr kabelu 2 x 2,5 mm minimálně.
Reprobedny – zaklad všeho (i problémů)
Jaké reproduktory? To je nejtěžší otázka. Do menších prostor byste logicky volili menší reproduktory. Ale ty nezahrají nižší kmitočty a už vůbec ne při nižších hlasitostech. Jenže máte místo na větší repro? Nemluvě o vyšší ceně. Takže největší kompromisy budou reproboxy. Přitom ale právě ty „hrají“ nejdůležitější roli! Navíc výrobci zcela nesmyslně i u malých regálovek cpou bassreflex dozadu, takže není vhodné takové repro stavět blízko ke stěně. Téměř neřešitelná situace. Nezbývá než těžké hledání a zkoušení, než najdete to správné řešení. Cenově lze u reproboxů začít někde okolo 5-6 tisíc za nové repro a cca 4 tisíc za starší.
Výsledná suma by tedy mohla být asi takováto:
Nové výrobky
+ Zvuková karta (2500)
+ zesilovač (8000)
+ repro (8000)
+ kabely (800)
——————————————
19 300,-
Starší výrobky
+ Zvuková karta (1500)
+ zesilovač (2000)
+ repro (4000)
+ kabely (800)
——————————————
8 300,-
Cenový návrh je samozřejmě velmi orientační. Nicméně rozvržení použité sestavy je myslím velmi vhodné a přinese vám vůči běžnému počítačovému ozvučení vynikající výsledky za rozumnou cenu. U nové sestavy je patrné mírné nevybalancování, protože repro by měly být ideálně dražší, než zesilovač (zvuk ovlivňují nejvíce). Přesto, budeme-li vybírat menší regálovky, je limit 8 tisíc docela dostatečný.
Příběh ze života
Jako příklad uvedu svůj postup. Nejprve jsem začal tuningem klasických PC reproboxů Genius 1250x. Už zde se ukázalo, že lze mnohé vylepšovat a že to opravdu stojí za to. Tuningem jsem se dostal asi na trojnásobek zlepšení reprodukce, oproti nevylepšeným bednám. Které ani předtím vzhledem k ceně nebyly špatné (samozřejmě ani náhodou to nebylo „hi-fi“). Za cca 2 tisíce jsem tedy měl repro s integrovaným zesilovačem, se slušným zvukem, ale s několika kompromisy. Chtěl jsem tedy postoupit dále.
Nejprve jsem nahradil stařičkou zvukovou kartu Audigy 2 za Audiotrack Prodigy HD2. Výbornou to stereo zvukovou kartu, kterou jsem koupil přímo od výrobce ve speciální akci za cca 1 200 korun. Dále jsem v ní vyměnil operační zesilovače (je na to stavěná) za tři LME49720 (celkem 360 korun).
Následoval nákupu zesilovače na Aukru. Zde je největší výběr mezi zesilovači Sony. To sice nebyl nejlepší producent zesilovačů, ale bohužel populární a tudíž v segmentu zboží z druhé ruky značně dostupný. Za 2000 korun jsem tedy pořídil Sony TA-FE520R. Sice zbytečně výkonný, ale jak známo, při nižším zesílení je i nižší zkreslení.
Zbývala nejtěžší část, reprobedny. Mám dobrou zkušenost s anglickými Wharfedale, proto jsem pokukoval i tímto směrem. Lehce naposlouchanou mám totiž i „sestavu u PC“ v podobě staršího kvadro zesilovače Sony a Wharfedale Diamond 9.2. Tato sestava hraje excelentně a navíc regálovky řady Diamond 9 mají bassreflex vpředu, takže je lze na pracovním stole bez potíží umístit. Nicméně Diamondy 9.2 stojí nové 8 tisíc, což už na mě bylo moc a starší jsem nesehnal. Navíc by taktak vešly na stůl.
Vzhledem k mému stísněnému místu a financím jsem pokukoval po něčem menším. V tu dobu se vyprodávaly Diamond 9.1 za velmi výhodné ceny (tedy v Anglii a v Polsku, cca 3 000 korun). Shodou okolností jsem ale narazil na skoro nové Diamondy přicházející desítkové řady 10.1. Skvělý design jdoucí ruku v ruce s funkčností. Bohužel přes mnohá vylepšení došlo k přesunu bassreflexu dozadu. Ale za 4 000 jsem byl ochoten riskovat.
Při pokusném zapojení v obývacím pokoji na Denon AVR-1604 jsem byl ohromen, jak pěkně tyto menší bedýnky hrají, skoro bych se nebál jimi nahradit své stávající sloupy Diamond 9.5. Ale přece jenom zde měly prostor na „zahrání“. V pracovně to bylo horší. Bassreflex vzadu působil potíže při umístění a u některého typu hudby (např. Metallica – Black album), nebo v některých pasážích bedny prostě bučely. Také basy nebyly to pravé ořechové, protože o sobě dávaly vědět až při vyšších hlasitostech.
Nakonec jsem pokusy zjistil, že bednám nejvíce vyhovuje umístění poměrně blízko stěny (jen několik málo centimetrů od ní, což je přesný opak toho, co se běžně doporučuje) – v tomto případě zabučí jen občas a celkem snesitelně, basy jsou výrazné na konci trojúhelníka před nimi, přičemž kupodivu mimo tuto oblast se příliš nenesou. Což může být pro někoho i výhoda.
A podobně může vypadat i vaše „hi-fi pracoviště“.
Resumé – za hodně peněz, hodně dobré muziky
Zatímco s tuningem Geniusů jsem vylepšil zvukový vjem asi trojnásobně, zde bych již řekl, že to bylo jen o jeden až dva méně výrazné další kroky. Přesněji ohraničené basy, ale ne přehnané… a zejména výrazně srozumitelnější středy a čistší výšky. Zmínit musím i to, že s touto sestavou naprosto zmizel jakýkoli šum a brum, který byl dříve samozřejmě pozorovatelný.
S odstupem času jsem ještě za reprobedny dal „pyramidový“ molitan, aby se zvuk z bassreflexu nemohl odrážet od stěn. Také zesilovač Sony jsem vyměnil za vlastnoručně postavený zesilovač PA03. Kvalita reprodukce s ním šla výrazně nahoru. Klidně bych řekl, že i dvoj až trojnásobně!
Někdo by mohl namítnout, že než pořizovat zesilovač a běžné reprobedny, je lepší investovat do profi „near field“ monitorů. To jistě může být také cesta, zejména pro malé prostory, ale s mým řešením jsem spokojen, přičemž lze v budoucnu libovolně upgradovat některý z komponentů a tím dále ovlivnit výsledný dojem z poslechu.
A co vy? Podělte se o své vyzkoušené sestavy!
Související články
Kawakami, kxDrivers, ASIO: Vyladění zvukové karty na maximum
